Medal of Honor: Airborne
Medal of Honor: Airborne vám už z podtitulu napoví, že jde o tu hru, kde budete parašutistou. Jeví se to skutečně báječně - voják vyskočí z letadla, pokochá se krajinou rozzářenou ohněm války, a dolétne si, kam se mu zlíbí. Realita je však bohužel trochu jiná. Padák sice můžete ovládat, ale ať už se budete snažit sebevíc, nikdy se vám nepodaří přesáhnout vymezený rámec seskoku.
Jednak vás omezují neviditelné hranice, které zabraňují tomu, abyste překonali hradby města/továrny/bojiště anebo slétli na místo, kde parašutisté obyčejně končí neradi. Zamíříte-li si to tedy mezi stromy, hra vás nechá sklouznout po neviditelné stěně na nejbližší rovinu. Druhý limitem je pouze několikasekundová doba seskoku, která brání tomu, abyste doplachtili přímo k cílům mise.
Ona avizovaná volnost je tedy volností ve vymezeném území, avšak i to je pořád mnohem příjemnější, než striktně lineární postup z místa A na místo B. Strategickou výhodu si tak sice můžete zajistit (vývojáři sami nám dokonce nastrčili pod nos několik zajímavých míst), ale vždy jde o výhodu v rámci nějaké dílčí akce. Nechcete-li zbytečně riskovat, tak můžete přistát v blízkosti zelené dýmovnice, která značí bezpečí.
Není však důležité jen to, kde přistanete, ale také jak přistanete. Tedy jestli si dáte lidově řečeno „na hubu“ a nebo zda se postavíte na nohy a ihned tasíte. Je to sice maličkost, ale i ta otevírá prostor pro taktizování. Voják, jenž dokáže okamžitě po seskoku stisknout kohoutek samopalu, si může dovolit přistávat blíže nepřátelům.
Misí je poskrovnu, což by ani tak nevadilo. Vývojáři zkrátka dali přednost kvalitě před kvantitou. Problém je ale v tom, že celou hru pokoříte zhruba za 8 hodin čistého času a to je i na dnešní poměry málo. Jedná se však o mapy skutečně rozmanité, přičemž většina z nich nebyla zatím v žádné z válečných her k vidění. Po krátkém výcviku, který spočívá v tréninku seskoků padákem, následuje první mise a to invaze na Sicílii známá jako Operace Husky. Mnohem působivější je Operace Avalanche (mapa inspirovaná touto bitvou je také součástí Day of Defeat) odehrávající se mezi zříceninami poblíž italského Salerna - a to je teprve předkrm.
Oproti původnímu plánu se vylepšují všechny zbraně, tedy i granáty a pistole. Jak? Z pistolky se rázem stane automat a budete-li úspěšnými granátníky, tak dostanete brašnu, díky níž u sebe budete moci nosit více granátů než doposud. K tomuto už jen doplníme, že systém se vztahuje i na zbraně nepřátel.
Stále likvidujeme protiletadlová děla a vyhazujeme do vzduchu kulometná hnízda. Rozdíly spočívají v tom, že v dnešní době takováto dobrodružství trvají mnohem kratší dobu a jsou „oháknutá“ do pěkných textur. Pokud vás tedy tento typ her baví, bude vás bavit i Airborne a pokud ne, tak ruce pryč.
Už se to stává pomalu tradicí. Vývojáři měli dost prostředků na to, aby si mohli dovolit postavit hru na špičkové technologii, ale bohužel její potenciál zcela nevyužili. Výsledkem je na pohled krásná hra, s vynikajícím soundtrackem a ozvučením jako takovým, hra, která vás zabaví, ale v žádném případě vás nevtáhne do děje. Na druhou stranu musíme vývojářům složit poklonu – dokázali, že i tak tradiční „žánr“ jako je first-person střílečka situovaná do prostředí 2. světové války může být ještě o ledacos vylepšen. Škoda jen, že ty své inovace nedotáhli dokonce. A hlavně škoda té délky…. 
